Výlet do Hamaru

V sobotu ráno jsme opět vyrazili poznávat okolí našeho studentského městečka. Zbývalo nám jen jedinné místo kam se vypravit, Hamar – městečko na druhém břehu. Vyjeli jsme brzo, tedy alespoň pro nás. Kolem deváté hodiny už jsme byli přichystaní a čekali na vedoucího výpravy, který se zasekl při snídani. Cestou se nestalo ani nic zajímavého, ani tentokrát jsme nenarazili na soba, losa či co to tu vlastně lítá. Po příjezdu do Hamaru jsme šli omrknout místní bleší trh, místní prodejci nabízeli opravdové skvosty. Mezi nástěnými hodinami, mobily, mlýnky na kávu a laserovými meči nás zaujal předmět, který asi nejvíc připomínal kotvu. Samotný Hamar je přibližně stejně velký jako Gjøvik, ale poněkud živější soudě alespoň podle zmíněného trhu a množství otevřených krámků s oblečením, šperky sportovními potřebami atd. Už už se zdálo, že nebude mít ani cenu vytahovat fotoaparát, ale nepředbíhejme. Z čirého zoufalství jsme se vydali nakoupit něco málo pohlednic do knihkupectví, a když jsme se místního prodavače zeptali, kam se tu vlastně dá jít, poslal nás po pláži směrem na sever. Dobrá řekli jsme si…Asi po dvaceti minutách chůze jsme přišli do vilové čtvrti, krásné domky se zahradami, altány a okouzlujícím výhledem na pláž jezera Mjøsa. Jako kdyby se tu včera proháněli hrdinové dětských knih Astrid Lindgrenové, až na to, že nejsme ve Švédsku. Pokračovali jsme tedy dál, přesně podle instrukcí pána z obchodu. A najednou to tu bylo. Po naší pravici z poza stromů vystupovalo něco nečekaného. Stručně: kostel v akvárku. Jednalo se o ruiny katedrály Domkirke. Hamar totiž býval ve středověku velmi důležitým biskupským sídlem. Podle nás se jedná o nevšední a velmi originální způsob jak zachovat historickou památku a navíc ji nadále provozovat. Měli jsme sice smůlu, že jsme přijeli v době, kdy už katedrála není otevřena pro veřejnost, ale zároveň jsme měli štěstí, právě zde totiž probíhala svatba. Jen s těží byste hledali lepší místo…